Struktura: Kultura > Kino > Recenze > Čarodějnice
- Viděno: novinářská projekce, 17.03.2016, CinemArt
Ochromující hrůza přicházející z lesa
Zaslouží si Robert Eggers za svou Čarodějnici, která je zároveň jeho celovečerním debutem, takové nadšené a pochvalné kritiky, které se rojí kolem tohoto snímku? Na prestižním festivalu v Sundance na sebe strhl veškerou pozornost a nakonec si také odnesl cenu za nejlepší režii. Označení jako jeden z nejoriginálnějších a nejděsivějších hororů posledních let se mi zdálo zpočátku hodně nadnesené a chtěl jsem se tedy o tomto tvrzení přesvědčit na vlastní oči.
Čarodějnice je opravdu zvláštní film a zcela se vymyká klasické struktuře hororového žánru, ale o to víc působí věrohodněji a děsivěji. Divák, který je zvyklý v hororech na přívaly nechutných, krvavých, nebo lekavých scén má pocit, že přišel na úplně jiný film, který s žánrem horor nemá nic společného. Sledujeme spíše jakési rodinné drama ze 17. století zasazené do nehostinného a drsného prostředí Nové Anglie a téměř poklidný rytmus první třetiny filmu je nejdříve až zarážející. Kromě úvodní scény, kdy je rodina nucena kvůli neshodám se sousedy opustit osadu, se zbytek celého filmu odehrává pouze v prostorách nově osídleného obydlí u rozlehlého temného lesa. Každým novým záběrem pociťujeme stále větší neklid a tušení něčeho neblahého. Celá rodina žije v silné víře v Boha, ale i ta se začíná hodně podlamovat ve světle nastálých událostí.
Nejsilnější stránkou filmu je zachycení narůstajícího paranoidního stavu mezi členy rodiny, který se ještě více stupňuje chováním dvou mladších sourozenců Tomassin. Kromě hlavní hrdinky, nejstarší dcery Tomassin, kterou sugestivně zahrála Anya Taylor-Joy, patří velký obdiv i Kate Dickie v roli matky, kterou nejvíce zasahuje postupný rozklad celé rodiny a její proměna v rámci celého snímku je nejviditelnější.
Režisér neustále drží příběh pevně ve svých rukou a nechává nás v neustálém napětí při každé nové scéně. Střih je vždy proveden přesně v ten správný okamžik, aby příběh nesklouzl do průměrnosti či trapnosti. Narůstající zlo a atmosféru strachu významně dokresluje hudba Marka Korvena, který využívá i dobové nástroje (např. Nyckelharpa) či zvuky přírody, které jsou v nějaké podobě přítomné v každém záběru. K docílení větší děsivosti scén pak zařazuje disharmonicky znějící zpívané žalmy. Velkou zásluhu na celkovém dojmu z filmu (pocity hrůzy se stupňují opravdu každým záběrem) má i kameraman Jarin Blaschke, který pro natáčení zvolil kameru ARRI Alexa “ArriRaw” se speciálními objektivy, díky kterým se předměty a lidé v popředí jeví ještě vyšší v poměru k pozadí. Tajuplný a zlověstný les se jeví ještě více impozantněji a záběry v interiérech zase prohlubuji v divákovi pocit klaustrofobie.
Přípravné práce trvaly pět let a Egger si dal záležet na každém detailu ve filmu, aby vše působilo co nejvíce autenticky a uvěřitelně. Herci nepoužívali žádná líčidla, obydlí bylo přesně rekonstruováno na základě historických podkladů včetně vybavení domácnosti, dialogy a zejména texty modliteb byly pečlivě vybrány aby přesně zachytili dobu a místo. Divák se tedy nemusí rozptylovat ničím co by mu jinak kazilo zážitek. Celou projekci provázelo ticho v sále (kromě závěrečné scény, kterou přesto režisér zvládl mistrně utnout), které jsem u žádného jiného filmu dlouho nezažil.
Čarodějnice je opravdu originálně a chytře natočený horor, který je o tužbách, hříchu, pocitu vinny, víře a hlavně strachu z neznámého. V dobách temného 17. století tyto pocity lidé zažívali mnohem intenzivněji a hranice mezi skutečností a fikcí se často stíraly. Samotný film proto působí až mrazivě přesvědčivě. Plíživé zlo sice pociťujeme během celého filmu, ale jde zde po většinu doby dobře “ukryto” a o to víc diváka dráždí a ochromuje.
Hodnocení: 90%
Čarodějnice (The Witch)
Horor
UIP – Universal, USA 2015, 92 min
Scénář a režie: Robert Eggers
Hrají: Anya Taylor-Joy, Ralph Ineson, Kate Dickie, Harvey Scrimshaw, Sarah Stephens