Struktura: Kultura > Festivaly > MFF KV 2011 >

Start letošního ročníku MFF v Karlových Varech se nám zrovna nevydařil podle našich představ. Student Agency nakonec přidala jeden posilový spoj v 6:30 hod. tak jsme se rozhodli nakonec vyrazit již v sobotu (2. den festivalu) i když každoročně se na festival vypravujeme až na jeho závěrečné dny.

Ráno jsme na Florenci nastoupili do poněkud omšelého, rozpadajícího se autobusu nějaké soukromé firmy, kterou si SA najala (jako posilový bus). Připomínám, že samozřejmě všechny spoje do Karlových Varů byly na pátek a sobotu vyprodané. Poté, co jsme měli několikaminutovou zastávku na Hradčanské, kdy se nic nedělo a nevíme, na koho se čekalo, se autobus rozjel směr Vary. Naší spolucestující se však něco nezdálo, tak šla za řidičem s námitkou, že zřejmě ještě zapomněl na cestující, kteří měli nastupovat na zastávce Dejvická. Ten jí odpověděl, že by rád, ale že neví, kde to je. Takže jsem se otočili a vraceli se zpět pro ostatní cestující.

Samotná cesta nebyla zrovna taky klidná. V autobuse nebyly k dispozici bezpečnostní pásy, takže jsme několikrát vyskočili ze sedaček do docela slušné výšky. Rachotíci motor, nebo co to bylo, se naštěstí v půli cesty utišil. Po příjezdu do Varů nám přišlo divné, že jedeme nějakou jinou silnicí než jsme zvyklí a že míříme přímo na zastávku Terminál (která je poněkud dál od centra města než zastávka Tržnice). Po našich reakcích se řidič zarazil a začal tedy couvat o několik metrů vzad aby si najel na tu správnou cestu a zastavil nám laskavě na námi zvolené výstupní zastávce.

Toliko k dopravě. Nejdřívě jsme museli jít vyzvednout rezervované vstupenky do Hlavní pokladny. Na sobotu jsem měl rezervaci na dva filmy – od 10 hod. na argentínský film „Medianeras“ a od půl 11 na film Terrence Malicka „Strom života“. Po zvážení, který film obětovat a stornovat lístky, jsme si vybrali ke zhlédnutí Strom života, který se promítal v sále hotelu Pupp a docela jsme se na něho těšili. 

První překvapení nás čekalo u pokladen v hotelu Thermal, kdy fronty regulovala nějaká ochranka a vpouštěla do místnosti pouze omezený počet zájemců, takže bylo štěstí, že jsme měli časovou rezervu před promítáním. Veškeré vstupenky na ten den byly samozřejmě vyprodané, takže jediná možnost, jak se dostat na nějaký film bez rezervace, byla vystát si frontu na pár vstupenek, které se uvolňovaly do prodeje vždy hodinu před začátkem promítání filmu, nebo si zakoupit Festival Pass a vystát si další nekonečnou frontu před kinosálem a věřit, že se některá místa neobsadí a že budete vpuštěni (sice zdarma) na představení. 

Vydali jsme se tedy pěšky k Puppu a cestou jsme si pochutnali na ohřátých lázeňských oplatkách. Počasí opravdu nebylo z nejkrásnějších, takže jsme se těšili, až už budeme sedět v kinosále. 

Kinosál v Puppu je tak trochu improvizace, takže pohodlí jaké nabízí např. Velký sál v Thermálu nebo Kino Čas opravdu nemůžete očekávat. Čekalo nás tedy téměř 150 minut (včetně reklam a festivalové znělky) na tvrdých polstrovaných, těsně za sebou seřazených židlích. Mezi diváky jsme mohli spatřit například Livii Klausovou nebo Kláru Issovou.

Za námi seděli nějací dva anglicky mluvíci diváci, kteří nahlas štěbetali a docela rušili ostatní. Ještě horší individuum však sedělo v řadě před námi. Pán byl zřejmě „trochu“ společensky nevychovaný a diváci, co seděli vedle něho, ho prosili, aby už mlčel a neotravoval. Jeho úchylně úlisný smích a komentáře, že za chvíli se objeví na plátně Brad Pitt, a následné výkřiky, že už můžou začít promítat ap., zneklidnili i ostatní diváky, kteří jen doufali, že podobnými komentáři nebude vyrušovat i během samotného promítání. Nějaká paní před ním už to taky nevydržela a vzkázala mu „Ať už drží hubu!“. Hlasitým žoviálním „Ahoj, Kláro“ a následným potřesením ruky stačil ještě zmíněný pán přivítat herečku Kláru Issovou, která právě usedala do řady před ním a sál se pomalu zahalil do tmy.

Po prvních minutách promítání bylo zřejmé, že není něco v pořádku. Do poloviny plátna zasahoval nějaký stín, který zahaloval obraz a proto si diváci potleskem a vypískáním donutili přerušení projekce a rozsvícení sálu. Pan projekční následně nějakou dobu přemisťoval promítačku, než našel to správné místo a projekce mohla začít znovu. Opravdu mě zarazilo, že se tohle může na takovém věhlasném festivalu stát. Během promítání ještě několikrát něco posunul a doladil, takže se nakonec obraz objevil na celé ploše plátna již ničím nezahalen.

Zatím se nechci v tomto komentáři příliš rozepisovat o samotném filmu, kterému budu věnovat samostatný rozbor později, ale docela mě zklamalo pár věcí a výsledný dojem je poněkud rozpačitý a opravdu jsem nevěděl jak tento film hodnotit, když se na konci projekce odevzdávaly hlasovací lístky. Nakonec jsem litoval, že jsem vstupenky na film Medianeras stornoval (protože se tento film zřjemě do běžné distribuce nedostane a není ani v programu kina Světozor – „Ozvěny MFF“) a vybral si Strom života, který bych mohl viděl kdykoli jindy. 

Chtěli jsme si spravit chuť a zajít na nějaký další film, než nám pojede v 19 hod. autobus zpět do Prahy. Jak jsem již popisoval, nebyla moc velká šance koupit si nějaké další vstupenky na nějaký film. Pokud se nějaké uvolnily (hodinu před projekcí daného filmu), tak to bylo maximálně 12 – 20 kusů. Po neúspěšných pokusech jsme se rozhodli v pobočce Student agency přerezervovat jízdenky a odjeli jsme z Karlových Varů o tři hodiny dříve, než jsem měli původně v plánu.

Zpáteční cesta již byla o mnoho pohodlnější a s plným servisem společnosti Student agency. Trochu nám nesedl výběr filmu, který se cestou promítal. Fantasy thriller „Dračí past“ (26% na ČSFD!) opravdu nebyl to „pravé ořechové“.

Vrcholem celého dne byl však incident, který se stal na zastávce Dejvická, na které vystupovala většina cestujících. 

Zatímco si někteří cestující ještě vytahovali zavazadla z úložného prostoru autobusu, tak stewardka nastoupila předními dveřmi k řidiči, zavřela za sebou a řidič v domnění, že tam již nikdo není, začal spouštět dveře od úložného prostoru, které málem přimáčkly jednoho hocha. Naštěstí někteří spolucestující rychle zasáhli a rukama zachytili klesající plechové víko a já mával na řidiče a stewardku, aby si laskavě uvědomili, že tam je někdo uvězněn.

Opravdu jsme ten den byli rádi, že jsme v pořádku dorazili do bytu. Máme ještě několik rezervací na vstupenky na závěrečné dny festivalu, ale zvažujeme, zda po těchto zážitcích další festivalový výlet uskutečníme.  

Recenze filmu “Strom života”

Festivalový zápisník – II. část (8.-10.7.2011)